1. Osvícená vláda rozumu a osvícenský absolutismus jako nová forma vlády.

Můžeme směle říci, že 17. století vyplněné náboženskými a občanskými konflikty, které vyústily v Třicetiletou válku, vedlo k pádu stavovské společnosti, která udával ráz 16. a 17 století. Bezprostředně po skončení této války, začala celá Evropa hledat východisko z krize, do které jí uvrhl tento mocensko – náboženský konflikt, jež s občasnými přestávkami zuřil na evropském kontinentě bezmála třicet let. V reakci na dobu nedávno minulou se začaly měnit i tužby, životní styl a světový názor, který na rozdíl od pesimismu minulé doby začal hlásat optimismus opírající se o vědu a o víru v lidský rozum, jež jako jediný dokáže člověka vyvést z temnoty nevědomosti, pověr a osvobodit ho z „jha“ středověkého myšlení. Osvícenci se tak museli zákonitě dostat do konfliktu s církví, kterou většina z nich silně kritizovala, jako např. J. M. A. Voltaire. V této době pak začíná pozvolný ústup katolické církve z jejích pozic. Tento ústup se v našich zemích začal plně uskutečňovat již za vlády císaře Josefa II.

Ovšem osvícenci se nesnažili (a ani by nemohli) vyřadit Boha ze společenského života, či popřít jeho existenci, ale dá se říci, že v reakci na mocensko - politické konflikty, které si braly za záminku křesťanskou víru a její různý výklad, odsunuli Boha na „druhou kolej“. [1] Bohu byla tedy přiřčena role jakéhosi „spouštěče všech věcí“, který sice stvořil život, ale další vývoj světa je již pouze v rukou člověka.

Nový náhled na svět se pak zákonitě musel odrazit i v politickém vývoji státu, který vyústil v panovnickém osvíceném absolutismu. Jak jsem již dříve podotkl, osvícenci tudíž reagovali na krizi, do které se svět dostal během třicetileté války. I evropské monarchie měly tyto neblahé události stále v živé paměti a tak se snažily vytvořit stát, který by fungoval jako dokonalý stroj, přičemž by jeho jednotlivé součástky (občané) podléhaly přísnému řádu. Ti, kteří by chod tohoto „dokonalého“ stroje jakýmkoliv způsobem ohrožovali, museli být zničeni. [2] Tedy samo slovo „stát“ se stalo hlavní ideou a cílem, které je nutné za jakoukoliv cenu ubránit, neboť pouze stát, který má zdravé kořeny a pevný vnitřní řád zaručí svým občanům plnou ochranu, prosperitu a blahobyt. Panovník pak již nebyl pouhý první šlechtic mezi sobě rovnými, ale dostal se do pozice nestranného soudce a hlavního ochránce státu, jehož ústředním úkolem je sloužit státu, vést ho k prosperitě, k mocenskému rozmachu a za každou cenu zaručit jeho stabilitu. [3] Panovník se tak stal osobou nedotknutelnou a v rámci své země téměř i všemocnou. [4] Tyto představy samozřejmě musely vést k další sérii válek, neboť každý panovník se snažil o co největší mocenský vzestup své země, či se snažil za každou cenu zachovat mocenské poměry mezi státy.

Co se týká ot. víry, je logické, že absolutismus, jako nová forma vlády si nemohl dovolit tolerovat různá vyznání, ale bral v potaz víru panovníka a víru většiny obyvatel státu. V opačném případě by pak tolerance jiných vyznání popřela samotný princip absolutismu. Tak začala nová vlna náboženské nesvobody a potlačování vyznání, které státní doktrína nepovolila. V našich zemích se pak tyto tendence plně projevily v nové vlně rekatolizace, neboť Habsburský rod byl po staletí věrný vyznání katolickému. Je nutné zdůraznit, že přestože mnozí panovníci byli velkými kritiky církve a snažili se, o co největší oslabení jejího vlivu, pohlíželi na minoritní náboženské skupiny jako na možnou hrozbu pro stabilitu státu.

Počínaje 18. stoletím se stala slova hegemonie a rovnováha nejskloňovanějšími v Evropě. Počínaje mocenskou expanzí Francie za vlády „krále slunce“ Ludvíka XIV. můžeme vysledovat již zcela zřetelné snahy evropských států zabránit Bourbonům v hegemonii a zakonzervovat poměr sil v Evropě. Tyto tendence pak dostaly zcela zřetelný obrys za války o dědictví falcké, která propukla r. 1698 a vedla k vytvoření široké koalice evropských států proti Francii. Další celoevropský konflikt, tedy válka o španělské dědictví, která propukla r. 1700 pak vedla anglického krále Viléma III. Oranžského (1689 – 1702) k tomu, aby Anglie začala ve své zahraniční politice uplatňovat jako svou hlavní zásadu princip Balance of Power (Rovnováha sil), který převzali bez výjimky všechny evropské státy a který platil v Evropě až do začátku 2. světové války. [5]

2. Války o dědictví a severská válka

Kdybychom chtěli charakterizovat 18. stol. (zvláště jeho první polovinu), tak bychom jej mohli nazvat jako století osvícenství, panovnického absolutismu, hegemonických válek, dědických válek a konfliktů s turky.

Již r. 1700 propukl na severu Evropy konflikt, který vstoupil do dějin jako Severní válka. Předmětem sporu se stalo ovládnutí Baltského moře, na které si dělal nároky mocný švédský král a vojevůdce Karel XII. a rovněž největší car, který kdy usedl na ruský trůn, Petr I. „Veliký“ z rodu Romanovců. Proti švédské expanzivní politice se pochvíli na stranu Ruska postavil saský kurfiřt a polský král Fridrich August II. „Silný“ [6] a dánský král Bedřich IV. Severní válka skončila až. r. 1721 a měla za důsledek mocenský vzestup Ruska, které mimo jiné získalo trvalý přístup k Baltskému moři, o čemž snili téměř všichni carové na ruském trůně. [7]

Další z vleklých konfliktů, který vstoupil do dějin pod názvem Válka o španělské dědictví, se naplno rozhořel r. 1701. R. 1698 jmenoval poslední Habsburk na španělském trůně, Karel II., Josefa Ferdinanda (syna bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela) z rodu Wittelsbachů svým dědicem. Ten však zemřel již následující rok a tak bylo všem mocným jasné, že je jen otázkou času, než vypukne konflikt mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky. Konflikt začal r. 1701, když se do Španělska vypravil vnuk francouzského krále Ludvíka XIV, Filip Bourbonský – vévoda z Anjou, který byl ve Španělsku uznán králem a korunován jako Filip V. Odpověď císaře Leopolda I. a dalších evropských monarchů nedala na sebe dlouho čekat. Již v září r. 1701 byla v Haagu vytvořena široká protifrancouzská koalice tvořena císařem Leopoldem I., anglickým a nizozemským králem Vilémem III. Oranžským, dále pak Švédskem, Pruskem, Portugalskem a Savojskem. Na stranu Ludvíka XIV. se postavil papež Klement XII., vévoda bavorský a kolínský kurfiřt (oba z rodu Wittelsbachů). Válka o španělské dědictví se tak mohla hrdě nazvat dalším celoevropským konfliktem.

Ludvík XIV. se však záhy musel potýkat s vážnými vnitřními problémy, neboť již r. 1702 propukla ve Francii další (poslední) hugentská válka, a tak byl francouzský král nucen rozštěpit své síly, což se samozřejmě velmi hodilo protifrancouzské koalici. Následujícího roku se Habsburský kandidát na španělský trůn arcivévoda Karel (syn císaře Leopolda I.) vypravil s částí svého vojska do Portugalska, kde se spojil s anglickou armádou. Záhy byl prohlášen španělským králem, jako Karel III a na jeho stranu přešlo Katalánsko a Valencie, což následně vedlo k občanské válce ve Španělsku.

Následovala řada porážek Francouzských vojsk, přičemž největší zásluhy na válečných úspěších protifrancouzské koalice měli tito dva skvělý vojevůdci, tj. vrchní velitel anglických vojsk John Churchill vévoda z Marlborough [8] a habsburský generalissimus princ Evžen Savojský markýz ze Saluzza. Roku 1704 vévoda z Marlborough a princ Evžen Savojský porazili francouzská vojska v bitvě u Blenheimu (Hochstadtu). Vítězné tažení koaličních vojsk nezastavila ani smrt anglického krále Viléma III: r. 1702 a smrt císaře Leopolda I. r. 1705. Leopoldův nástupce císař Josef I (1705 ­ 1711) a anglická královna Anna Stuartovna (1702 ­ 1714) pokračovali v úspěšné ofenzivě proti expanzivním plánům Ludvíka XIV.

Naopak, r. 1706 byla francouzská vojska poražena v bitvě u Ramillies, r. 1708 prohráli v bitvě u Oudenaarde a již týž rok byla francouzská vojska drtivě poražena u Malpaquetu, což donutilo francouzského krále Ludvíka XIV. usednout za jednací stůl. Ovšem mírová jednání v Haagu krachla a tak válka znovu pokračovala.

Když už se zdálo, že nic nemůže zabránit porážce Francie a znovunastolení Habsburské monarchie na španělský trůn, došlo v této válce ke zvratu. Vše nastalo, když r. 1711 zemřel císař Josef I. a na trůn nastoupil arcivévoda Karel, jako císař Karel VI. (1711 – 1740). Ten se ovšem již r. 1703 prohlásil španělským králem. Tato skutečnost silně vystrašila dosavadní Habsburské spojence, kteří se cítili ohroženi a v zájmu zachování principu rovnováhy sil se začali stavět proti novému císaři. Konečně obava z rostoucí moci Habsburků pak vedla ke zvratu v této válce. [9]

V konečné bilanci se tak císař Karel VI. a rakouští Habsburkové museli zříci španělského trůnu ve prospěch francouzských Bourbonů, tedy ve prospěch výše zmíněného Filipa V. Na oplátku přislíbili evropští monarchové uznat Karlovi VI. pragmatickou sankci z r. 1713, podle které by na císařský trůn (v případě, že by Karel VI. nezplodil mužského následníka) dosedla jeho dcera Marie Terezie. Konečně roku 1714 nastal dlouho očekávaný mír.

Ten však neměl, zvláště pro Habsburskou monarchii dlouhého trvání. Již r. 1714 začal mezi Habsburskou monarchií a Osmanskou říší válečný konflikt. Turkům se již na počátku této války podařilo dobýt Benátskou državu Moreu na Peloponésu. Avšak s jednou věcí turecký sultán nepočítal – s vojenskou genialitou zřejmě nejslavnějšího „Turkobijce“, tj. s císařským generalissimem, princem Evženem Savojským. Ten r. 1716 uštědřil Turkům drtivou porážku v bitvě u Petrovaradína a následující rok dokonce dobyl Bělehrad, čímž rakouské impérium Habsburků poznalo největší územní rozmach ve své historii. Konečně roku 1718 došlo v Požarevaci k uzavření míru mezi císařem Karlem VI. a tureckým sultánem. Karel VI. získal Temešvár, severní Srbsko, Bělehrad a Malé Valašsko.

Nové problémy však vyvstaly ve Španělsku, což vedlo císaře Karla VI., anglického krále Jiřího I., francouzského krále Ludvíka XV.a Nizozemí k vytvoření tzv. Quadruplealiance, která si dala za cíl udržet mír z r. 1713. V reakci na hrozbu ze strany této aliance se rozhodla španělská královna Alžběta Parmská z rodu Farnese obsadit Sicílii a Sardinii. Rozhřešení tohoto sporu nastalo až r. 1720, kdy byl s konečnou platností uzavřen mír mezi Bourbony a Habsburky. Výsledkem pak bylo, že císař Karel VI. s definitivní platností uznal Filipa V. Bourbonského španělským králem a ten se připojil k alianci. [10]

V Evropě opět zavládl na několik let mír. [11] Boje mezi evropskými státy se znovu obnovily roku 1733, kdy zemřel saský kurfiřt a polský král August II. Na trůn dosedl jeho syn August III., ale proti němu se postavil jako protikandidát nám známý Stanislav Lesczynský. Na Stanislavovu stranu se záhy postavila většina Poláků a také francouzský král Ludvík XV. August III. si naopak zajistil podporu anglického krále Jiřího II., ruské carevny Anny I. a císaře Karla VI. Válka o polské dědictví propukla. Tato válka, ve které šlo v první řadě o změření sil mezi Habsburskou monarchií a Francií, skončila r. 1738. August III. tak získal polskou korunu a Stanislav Lesczynsky byl prohlášen vévodou lotrinským a bavorským, přičemž po jeho smrti měla tato území zdědit Francie.

3. Válka o dědictví rakouské a slezské války.

Po válce o dědictví polské si snad každý v habsburské monarchii a vlastně ve všech evropských státech přál, aby konečně nastal klid zbraní, neboť neustálé války velmi vyčerpávaly a zatěžovaly evropské státy. Bohužel realita byla zcela odlišná, a tak se Evropa zanedlouho pohroužila do dalšího vleklého konfliktu, který byl historiky nazván, Válkou o dědictví rakouské.

Vše začalo, když v říjnu r. 1740 zemřel císař Karel VI. a s ním vymřela po meči i Habsburská dynastie. V souladu s pragmatickou sankcí, která byla r. 1713 uznána evropskými panovníky, nastoupila na trůn dcera Karla VI., císařovna Marie Terezie, která vládla bezmála 40 let. Přestože se evropští monarchové a říšská knížata zavázali respektovat pragmatickou sankci, začali po císařově smrti pohlížet na Habsburské impérium, jako na lákavou kořist. Pro Habsburskou monarchii začal boj o přežití.

Největším nebezpečím pro rakouskou monarchii byl bojovný pruský král Fridrich (Bedřich) II. „Veliký“ (1740 1786), který týž rok bez vyhlášení války vpadl se svým vojskem do Slezska, čímž začala I. Slezská válka (1740 – 1742). Rakouská armáda, která byla tímto vpádem zaskočena, byla r. 1741 rozdrcena v bitvě u Molvic, což velmi oslabilo mocenské postavení císařovny Marie Terezie a dalo podnět k vytvoření široké protihabsburské koalice. Do čela této koalice se postavil Karel Albert (z rodu Wittelsbachů) vévoda a kurfiřt bavorský, který se snažil získat císařskou hodnost a titul českého krále. Po jeho bok se postavil polský král a saský kurfiřt August III., který se snažil získat Moravu. Do protihabsburského boje se posléze zapojili tradiční nepřátelé Habsburků, francouzský král Ludvík XV. a španělský král (oba z rodu Bourbonů). K tomu je nutné zmínit, že protihabsburský tábor rozšířil i papež Benedikt XV. Naopak na stranu císařovny Marie Terezie se postavil anglický král Jiří II., který vedl s Francií boj o hegemonii v Atlantiku a v zámořských koloniích. Rok 1741 se pro Habsburskou monarchii ukázal jako krizový, neboť většina území Čech byla okupována francouzskými a bavorskými vojsky a k tomu byla severní Morava okupována vojsky pruského krále Fridricha II. a saskými vojsky polského krále a saského kurfiřta Augusta III. [12]

Krize vyvrcholila r. 1742, kdy většina českých pánu přijala Karla Alberta Bavorského, jako Karla VII., za českého krále. Týž rok pak Karel Albert Bavorský získal i císařskou hodnost. Marie Terezie se nyní mohla plně opřít jen o uherskou šlechtu, která jí na sněmu v Bratislavě přislíbila pomoc v boji proti jejím nepřátelům. Záhy se však začala situace pro císařovnu znovu komplikovat, neboť ještě týž rok byla rakouská armáda pod velením Karla Lotrinského poražena pruským králem Fridrichem II. v bitvě u Chotusic, což donutilo Marii Terezii uzavřít s pruským králem příměří (konec I. Slezské války) ve Vratislavi a vzdát se velké části Slezska a Kladska. Toto příměří pak umožnilo Marii Terezii plně se věnovat svým dalším protivníkům.

Následující rok se podařilo habsburským vojskům podporovaným Velkou Británií a Sardinií dobýt Mnichov a tím eliminovat vliv bavorského vévody Karla Alberta. K tomu se Marii Terezii podařilo vyhnat bavorská a francouzská vojska z Čech a v květnu téhož roku se Marie Terezie dala v Praze korunovat českou královnou. Tyto úspěchy měly však hořkou příchuť, neboť již příští rok se znovu dala do pohybu pruská vojska, která vpadla do Čech. Tak začala II. Slezská válka (1744 – 1745). Pruskému králi, který se cítil být ohrožen úspěchy mladé císařovny se podařilo znovu několikrát porazit rakouskou armádu a dokonce dobyl Prahu. Marie Terezie tak byla znovu donucen uzavřít s Fridrichem II. mír, který uzavřeli v Drážďanech a kterým si pruský král zajistil svou nadvládu ve Slezsku a Kladsku. Tento rok pak uzavřela ve Füssenu Habsburská monarchie mír s Bavorskem. Následník bavorského vévody se zřekl české koruny a císařské hodnosti, přičemž při nové volbě císaře dal svůj hlas manželovi Marie Terezie, který byl zvolen jako František I. Štěpán (1745 – 1765). [13]

Definitivní konec této války nastal r. 1748, kdy byl uzavřen mír v Cáchách. Ukončení bojů pak vedlo Marii Terezii k reorganizaci rakouské armády, která nebyla schopna účinně vzdorovat např. pruskému vojsku. Navíc Marie Terezie svým způsobem nikdy neodpustila českým šlechticům, že většina z nich, byť pouze formálně podpořila Karla Alberta Bavorského a přijala ho za českého krále. Tato její nedůvěra, často velmi přehnaná vedla k budoucímu rakousko-uherskému dualismu.

II. Mocní bratři Kinští.

1. František Ferdinand hrabě Kinský ze Vchynic a Tetova ( ٭ 1678 – 1741)

(zakladatel chlumecké (hraběcí) větve rodu)

Hrabě František Ferdinand se narodil r. 1678 a jako hlavní dědic svého otce Václava Norberta se ujal r. 1719 (po smrti otce) správy chlumeckého panství. Stejně jako mnoha příslušníkům i jemu se dostalo do vínku velké nadání pro umění diplomacie. Jeho kariérní postup byl vskutku raketový. R. 1705 byl jmenován místokancléřem českého království a hlavně díky jeho zásluze došlo k zvýšení prestiže českých zemích, když svým úsilím v letech 1708 – 1711 zajistil Zemím Koruny české kurfiřtskou hodnost, kterou jim císař Ferdinand II odejmul. [14] Mimo jiné, se František Ferdinand Kinský zúčastnil několika diplomatických misí. Jak podotýká Ivan Brož: „ Nejdříve působil jistou dobu v Drážďanech. S trochou nadsázky možno dodat, že vlastně kráčel po stopách slavného prastrýce Viléma, ale nikoliv jako exulant, nýbrž jako oficiální císařský vyslanec. Dvakrát reprezentoval České království na říšském sněmu. V roce 1721 byl vyslán do Vatikánu jako zvláštní vyslanec vídeňského dvora při volbě papeže Inocence XIII. Několikrát vedl poselství do Uher.“ [15] Ovšem vrchol jeho kariéry nastal r. 1723, kdy byl za své zásluhy jmenován císařem Karlem VI. nejvyšším kancléřem českého království a v této funkci setrval až do r. 1736. [16] Byl ostatně již třetím příslušníkem rodu Kinských, který dosáhl této nejvyšší politické funkce v Českém království.

Ovšem František Ferdinand neproslul jenom jako významný státník, ale rovněž jako významný stavitel. Byl to on, kdo započal se stavbou zámku, který dodnes tvoří jednu z dominant města Chlumce nad Cidlinou. Projekt nového reprezentativního sídla hraběte Kinského vytvořil proslulý architekt Jan Blažej Santini – Aichl a vlastní stavební práce vedl znamenitý stavitel František Maxmilián Kaňka. Stavba nového zámku začala r. 1721 a byla dokončena r. 1723, před korunovací císaře Karla VI. českým králem.

Vlastní korunovace císaře Karla VI. byla rovněž nápadem hraběte Františka Ferdinanda, neboť korunovace císaře českým králem znamenala, že císař uznává svébytnost českých zemích. [17] Po své korunovaci dokonce císař Karel VI., který udržoval s hrabětem Kinský velmi přátelské vztahy, navštívil nové sídlo hraběte Kinského, které bylo na císařovu počest a na památku Karlovy korunovace pojmenováno Karlova Koruna. [18]

Za své politické zásluhy udělil r. 1731 císař Karel VI. hraběti Františkovi Ferdinandovi Kinskému nejvyšší možné vyznamenání, které mohl šlechtic získat, a to Řád zlatého rouna. [19] Jeden z předních členů rodu Kinských v 18. stol. zemřel po dlouhé nemoci r. 1741 a byl pohřben v rodinné hrobce Kinských, v kostele sv. Salvátora na Starém Městě.

2. ŠTĚPÁN VILÉM 1. KNÍŽE KINSKÝ ZE VCHYNIC A TETOVA (1679 – 1749)

(zakladatel starší knížecí větve rodu Kinských; vymřela po meči r. 1752)

Štěpán Vilém Kinský patří rovněž mezi nejvýznamnější příslušníky rodu Kinských. Již během svých studií, dokázal tento šlechtic své kvality a nadání pro jemnůstky diplomatického umění, a tak není divu, že si jeho talentu všimli i u císařského dvora. Kromě své vzdělanosti proslul Štěpán Vilém rovněž jako výborný šermíř a elegantní kavalír. [20]

Své první velké zkušenosti získal Štěpán Vilém Kinský během svého působení v císařské armádě. Zde bych rád podotkl, že mnozí Kinští prosluli, jako velcí milovníci a znalci koní, tudíž není divu, že Štěpán Vilém Kinský sloužil u císařského jezdectva. Přestože během svého působení v císařské armádě dosáhl hodnosti plukovníka, opustil slibně se vyvíjející kariéru, neboť se v něm probudila jeho další velká vášeň. Tou byla samozřejmě diplomacie.

Svůj první velký krok učinil Štěpán Vilém Kinský r. 1717, kdy pojal za choť hraběnku Josefinu Ditrichštejnovou, která byla příslušnicí jednoho z nejmocnějších a nejvlivnějších šlechtických rodů v Českém království. Přestože již záhy, tedy r. 1719 dosáhl významné státnické funkce v Českém království (stal se jedním z císařských místodržících), neustále jej lákal svět diplomacie. [21] Tento jeho velký sen se mu měl již zanedlouho vyplnit.

Konečně roku 1722, byl hrabě Kinský, jmenován vyslancem císaře Karla VI. u ruského dvora. Byl to opravdu velký diplomatický křest pro hraběte Kinského, neboť ruský car Petr I. Veliký byl nejvýznamnějším ruským carem a zároveň obratným státníkem a diplomatem. O tom, že působení u ruského dvora nebylo nikterak jednoduché, svědčí i následující fakt. Přestože r. 1721 skončila Severská válka, která zaručila Rusku přístup na Balt, byl vztah mezi Ruskem a Švédskem, jednou z priorit zahraniční politiky Habsburského domu, který se cítil být ohrožen švédskou expanzivní politikou. Další prioritou císaře Karla VI. byl pak vztah mezi Ruskem a Tureckem. O tom, že vztah, mezi těmito dvěma mocnostmi byl pro vídeňský dvůr klíčový není pochyb. Není tedy divu, že jedním z hlavních úkolů Štěpána Viléma bylo co nejdetailněji informovat císařský dvůr o vývoji vztahů mezi těmito dvěma mocnostmi. Navíc císař Karel VI. hledal spojence proti tureckému nebezpečí, které viselo nad habsburskou monarchií jako pověstný Damoklův meč. Krom toho, jak správně předpokládal vídeňský dvůr, případný konflikt mezi Vídní a Istanbulem mohly využít evropské velmoce typu Anglie a Francie k prosazení svých mocenských zájmů a k oslabení Habsburské monarchie. [22]

Avšak nyní bych rád předal slovo Ivanu Brožovi, který vylíčil závěr diplomatické mise Štěpána Kinského v Rusku takto: „Zlatým hřebem v kariéře každého diplomatického vyslance obvykle bývá buď návštěva hlavy jeho státu u hlavy jeho státu, kde je akreditován, nebo uzavření nějakého významného mezinárodně právního aktu, nejlépe smlouvy o přátelství či spojenectví. Ani Štěpánu Kinskému toto potěšení osud neodepřel. Vyvrcholením jeho plodného diplomatického pobytu u carova dvora se totiž stal podpis spojenecké smlouvy mezi Rakouskem a Ruskem. To už se psal srpen 1726.“ [23]

Tentýž rok pak skončila diplomatická mise hraběte Kinského v Rusku. Následující rok odjel hrabě Kinský do porýnské Falce, avšak okamžik, na který čekal a který znamenal pro Štěpána Viléma vrchol jeho kariéry diplomata, nastal r. 1729, když byl jmenován císařským vyslancem u dvora francouzského krále Ludvíka XV. Samo jmenování Štěpána Viléma Kinského vyslancem u francouzského dvora pak nejenže svědčí o vzájemné důvěře mezi císařem Karlem VI. a Štěpánem Vilémem Kinským, ale je zároveň tou nejlepší referencí o diplomatických schopnostech hraběte Kinského. Vždyť Francie byla odvěký rival Habsburské monarchie a vzájemné soupeření těchto dvou velmocí pak mnohokrát přerostlo v ozbrojený střet. K tomu dvůr francouzských králů, byl proslaven nejen jako domov kavalírů, ale zároveň jako nebezpečné místo, kde se spřádaly intriky jak na běžícím páse. Tudíž vyslancem ve Francii se mohl stát pouze člověk nejvyšších kvalit, přičemž jeho schopnosti musely být výjimečné.

K tomu se vzájemné vztahy mezi Francií a Rakouskou monarchií začaly opět vyostřovat. Ludvík XV. totiž velmi nelibě nesl spojenectví Rakouska s Ruskem. Vzájemné sblížení těchto dvou velmocí si Ludvík XV. vykládal jako nebezpečí pro Francii. Další událostí, která vyhrotila již tak napjaté vztahy mezi těmito dvěma velmocemi, se stala polská otázka. Polsko, které procházelo dlouhodobější krizí, se začalo pomalu dělit na dva znepřátelené tábory. Tento stav pak vyústil v již výše zmíněnou Válku o polské dědictví, která skončila r. 1738. V předvečer Války o polské dědictví tak čekal Štěpána Kinského tvrdý diplomatický boj.

Ovšem během svého šestiletého působení v Paříži zažil hrabě Kinský i mnohá dobrodružství. S jedním z nich bych Vás nyní rád seznámil. Jedním z hlavních úkolů Štěpána Viléma Kinského bylo sbírání citlivých údajů. K tomu, aby hrabě Kinský mohl vůbec nějaké informace získat bylo potřeba se dostat mezi vysokou aristokracii francouzského dvora, neboť ta byla přímo studnicí informací. Není tedy divu, že Štěpán Vilém navázal kontakt s všeobecně populárním markýzem Arthurem de Chatealoupem, který měl vždy otevřené dveře do světa vysoké francouzské aristokracie. Markýz de Chatealoup byl stejně jako hrabě Kinský nejen elegantní kavalír, ale zároveň i excelentní šermíř.

V honbě za informacemi pak Štěpán bez dlouhého rozmýšlení přijal pozvánku markýze de Chatealoupa na několikadenní slavnost, kterou tento francouzský aristokrat pořádal na svém zámku v Boisrepos. Ovšem pobyt na zámku markýze de Chatealoupa, který byl naplněn nikdy neutuchajícími radovánkami, začal brzy hraběte Kinského nudit. Proto, aby neurazil svého hostitele, omluvil se Štěpán Kinský svému hostiteli a sdělil mu, že z důvodu nenadálých pracovních povinností musí neprodleně odjet. To ovšem velmi urazilo ješitného markýze, který se rozhodl tuto „urážku“ smýt krví. Francouz na oko souhlasil s odjezdem hraběte Kinského, avšak pod podmínkou, že hrabě Kinský musí navštívit unikát a chloubu jeho panství, který lze ovšem spatřit pouze v noci.

Štěpán Vilém tedy souhlasil a nic netuše se vydal do podzemí zámku Boisrepos, které ovšem skrývalo hrobku, v níž nalezlo odpočinek na dvacet šlechticů, které zabil markýz de Chatealoup v osobních soubojích. Štěpánu Vilémovi bylo nyní absolutně jasné, že uražený markýz se jej pokusí usmrtit. Kinský, který byl excelentním duelantem se zpočátku snažil souboji vyhnout a vše vyřešit smírem. Ovšem markýz zůstal neoblomný. Tak nezbylo hraběti Kinskému nic jiného, než výzvu k souboji přijmout.

Avšak před tím, než se zkřížili kordy francouzského markýze a českého hraběte, vymínil si Štěpán Kinský, že si chce prohlédnout hrobku. Markýz souhlasil, čímž ovšem učinil osudovou chybu. Hrabě Kinský, jakožto zručný šermíř chtěl totiž zjistit, jakým úderem zemřeli nešťastní markýzovi soupeři. Tak zjistil, že všichni mrtví šermíři byli probodeni na stejném místě. Díky své intuici odhalil hrabě Kinský markýzův speciální úder, který sprovodil ze světa na 20 mužů.

Během následujícího souboje se hraběti Kinskému podařilo odrazit markýzův tajný výpad a opět se snažil souboj ukončit. Bohužel ješitný Francouz se natolik rozzuřil, že chtěl stůj co stůj pokračovat v souboji. To se mu ovšem stalo osudným, neboť klesl proboden kordem hraběte Kinského. [24]

Zprávy o zabití jednoho z nejlepších šermířů Francie se šířily u dvora rychlostí požárů, a přestože byl hrabě Kinský zcela v právu, začaly zprávy o tomto souboji dostávat ráz pomluv. Kinský brzy pochopil, že rozbít tyto fámy je nad jeho síly, a tak r. 1732 požádal o ukončení své diplomatické mise. [25]

Po návratu do Čech se hrabě Kinský uplatnil ve státní správě Království českého. Roku 1734 se stal, jakožto nejvyšší maršálek Království českého jedním ze zemských místodržitelů. [26] V této funkci pak působil Štěpán Vilém Kinský až do r. 1740. V letech 1734 až 1746 pak hrabě Kinský zastával i úřad nejvyššího zemského komorníka, který zastával v letech 1696 – 1705 jeho otec Václav Norbert Oktavián Kinský. O tom, že Štěpán Vilém Kinský byl muž neobyčejných schopností svědčí i fakt, že od r. 1740 až do r. 1746 působil ve funkci nejvyššího zemského hofmistra, přičemž byl tento úřad od r. 1743 propůjčen rodu Kinských dědičně. [27]

Stejně jako mnozí příslušníci tohoto rodu, i hrabě Štěpán se snažil zvýšit prestiž svého rodu, což se mu povedlo r. 1746, kdy byl povýšen do českého knížecího stavu a již následující rok získal pro rod Kinských říšský knížecí titul. Tak se slavný rod Kinských dostal do elitní společnosti, kam patřili např. – Schwarzenbergové, Lobkovicové, Ditrichštejnové a další. Zde je nutné připomenout skutečnost, že mezi bratry Kinskými, tedy především mezi Štěpánem a mladším bratrem Filipem (jemu bude věnována následující kapitola) panoval velmi vřelý vztah. Tak oba bratři dospěli ke vzájemné dohodě, že pokud vymře Štěpánova linie po meči, přejde titul na Filipovy potomky. [28]

Kníže Štěpán Kinský se rovněž snažil zabezpečit své potomky hmotně. To se mu podařilo r. 1747 a se souhlasem císařovny Marie Terezie zřídil ze statků Choceň, Rosice a Březovice rodový fideikomismus, který měl být nedělitelnou součástí knížecí větve rodu Kinských. [29] Tyto statky pak zdědil jeho jediný syn, František Josef, druhý kníže Kinský. Ten však zemřel již r. 1752 bez mužských potomků a tak přešly tyto majetky na mladší knížecí větev, která je měla v držení až do 1. pol. 20. století.

Štěpán Vilém, I. Kníže Kinský ze Vchynic a Tetova zemřel r. 1749 a byl pochován (stejně jako mnozí příslušníci rodu Kinských) po boku svého milovaného bratra Filipa v chrámu sv. Salvátora na Starém Městě.

3. FILIP JOSEF, HRABĚ KINSKÝ ZE VCHYNIC A TETOVA (1700 – 1749)

(zakladatel mladší knížecí větve rodu Kinských – příslušníci této větve žijí dodnes, přičemž z této větve pochází František Oldřich, XI. Kníže Kinský ze Vchynic a Tetova)

Pokud bychom chtěli přirovnat hraběte Filipa Kinského k některému z jeho předků, tak bychom největší podobu nalezli u jeho děda, již zmíněného hraběte Františka Oldřicha Kinského. Stejně jako on, i hrabě Filip byl velmi temperamentní člověk. Podobně jako jeho slavný předek byl i on pracovitý, nezkrotný, vznětlivý, přímý, loajální a velmi vášnivý. [30] A i on se nebál dávat otevřeně najevo svůj názor, přestože to často vzbuzovalo silné antipatie k jeho osobě i ze strany samotné císařovny Marie Terezie. Přestože tyto vlastnosti vzbuzovaly značnou neoblíbenost jeho osoby, díky svému talentu, houževnatosti a své pracovitosti záhy dosáhl na přední funkce v zemské správě Království českého. Sama císařovna, která měla s temperamentním Filipem konflikty, dokázala ocenit jeho píli a schopnosti.

Císařovna totiž nejenže zdědila říši v katastrofálním stavu, ale spolu s ní i zkostnatělý a neefektivní úřednický aparát. K tomu všemu začal boj monarchie o přežití, neboť začala Válka o dědictví rakouské. V tomto stavu nouze pak potřebovala mladá císařovna skutečné muže, za něž mluví činny a ne prázdná slova. Jedním z nich pak byl i hrabě Filip Josef Kinský.

Avšak vraťme se nyní do doby před nástupem Marie Tereze na trůn, tj. do doby vlády jejího otce, císaře Karla VI., neboť za jeho panování začal politický a mocenský vzestup tohoto českého šlechtice. Ve svých 21 letech byl Filip Josef Kinský jmenován radou apelačního soudu, čímž navázal na kroky svého příbuzného Františka Oldřicha a svého otce Václava Norberta Oktaviána, kteří oba působili ve funkci prezidentů této soudní instance. [31]

Ovšem, stejně jako mnohé příslušníky tohoto slavného rodu, i hraběte Filipa Kinského zlákala diplomacie. Jeho vlohy mu pak otevřely dveře mezi císařské diplomaty a tak v letech 1728 – 1734 působil jako císařský vyslanec v Británii, respektive u dvora anglického krále Jiřího II. [32] Před tím, než odjel na svou diplomatickou misi do Londýna, stačil se hrabě Filip Kinský oženit. Jeho vyvolenou se stala Marie Karolina, hraběnka z Martinitz, v jejíž žilách kolovala krev „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad. [33] Svatba se pak odehrála na zlonickém zámku , který hrabě Filip Kinský koupil od rodu Libštejnských z Kolovrat. Samo manželství bylo velmi plodné, neboť z tohoto svazku vzešlo osm dětí.

Po návratu ze své diplomatické mise v Británii, kde byl vystřídán svým mladším bratrem, veleúspěšným podnikatelem, obchodním partnerem a přítelem samotného císaře Františka Štěpána Lotrinského a pozdějším nejvyšším lovčím Království českého, tedy Josefem Janem Maxmiliánem Kinským (1705 – 1780), se začal hrabě Filip plně věnovat vnitropolitickým problémům Království českého. Díky mnohým zkušenostem, které nabyl jako rada apelačního soudu a jako císařský vyslanec, byl r. 1738 jmenován císařem Karlem VI. nejvyšším kancléřem Českého království. [34] V této funkci pak setrval až do r. 1745. Stojí za zmínku, že hrabě Filip Kinský, byl předposledním kancléřem, který byl jmenován, neboť tento nejprestižnější úřad měl již záhy zaniknout. Během svého působení v této funkci udržoval hrabě Filip čilé styky se svým přítelem a jedním z nejvýznamnějších císařských generálů, tedy s princem Evženem Savojským, který se rovněž přátelil s jeho starším bratrem, hrabětem Františkem Ferdinandem Kinským. [35]

Důvěru císařovny Marie Terezie si Filip Kinský získal během I. Slezské války, kdy stál věrně po boku své císařovny, která byla konfrontována s mocenskými ambicemi pruského krále Fridricha II. Na jeho hrdinný postoj ve chvíli nejtěžší pak mladá císařovna nikdy nezapomněla. A tak, při příležitosti své korunovace na českou královnu r. 1743, udělila svému kancléři nejvyšší vyznamenání, které mohl šlechtic získat – Řád zlatého rouna.

Co se týká jeho vztahu ke své vlasti, můžeme směle říci, že hrabě Filip Kinský byl českým zemským vlastencem, který podporoval české historiky a vědce. [36] Zároveň měl v plánu vybudovat v Praze šlechtickou akademii, která by sloužila jako nové vzdělávací centrum. [37] Tento ambiciózní plán mu bohužel zhatila Válka o rakouské dědictví, která propukla r. 1740.

Jeho pozitivní vztah k vlasti byl pak jednou z hlavních příčin, které vedly k ochlazení vztahů mezi císařovnou Marií Terezií a hrabětem Filipem Josefem Kinským. Císařovna Marie Terezie se snažila přetransformovat rakouské soustátí v plně absolutistický stát, ve kterém by pevně třímala moc. Tento její postoj, poplatný soudobým tendencím všech evropských panovnických domů ovšem narážel na silný odpor české zemské šlechty, v jejímž čele stál, jakožto nejvyšší kancléř právě hrabě Filip Josef Kinský. Ten byl totiž tvrdým zastáncem práv českých zemích a stavovských svobod české šlechty. Tento jeho postoj, bránící privilegia a svobody Českého království se pak zákonitě dostal do rozporu s centralizačními snahami ambiciózní císařovny. Zde bych opět rád citoval z díla Ivana Brože, který napsal o Filipu Josefovi následující řádky: „Zapříčinila to skutečnost, že Kinský byl horlivým a důsledným zastáncem práv Českého království a privilegií českých stavů, což bylo v ostrém rozporu s plány Marie Terezie, respektive jejího hlavního poradce Fridricha Haugwitze. Tento rakouský šlechtic prosazoval reformy inspirované pruským vzorem ,které vedly k dalšímu omezování národní a státní svébytnosti Čechů. Jednou z nich bylo i zrušení českého státu de iure, k němuž došlo na základě spojení české a rakouské panovnické kanceláře do Direktoria in publis et cameralibus. Tato instituce se posléze přeměnila na spojenou česko – rakouskou dvorskou kancelář, v jejímž čele stál právě Haugwitz.“ a dále píše: „Hrabě Kinský aktivně vystupoval i proti finančnímu vydírání českých zemích nesmírně vysokými kontribucemi“. [38]

Pro svůj vřelý vztah k českým zemím pak byl r. 1745 hrabě Kinský odvolán z postu nejvyššího kancléře Českého království, kde ho nahradil hrabě Harrach, který byl zároveň posledním nejvyšším kancléřem Království českého. Hrabě Filip Josef Kinský byl tak dalším z mnoha vlastenecky smýšlejících šlechticů, kteří působili ve státní správě v období pobělohorském.

Co se týká jeho majetkové základny, hrabě Filip Josef Kinský zdědil po svém otci panství Česká Kamenice, kde se snažil vytvořit manufakturní výrobu. Jednalo se především o plátenickou výrobu a sklářství. Ovšem nikdy nebyl tak úspěšný, jako jeho bratr Josef Jan Maxmilián, který byl jedním z nejúspěšnějších a nejbohatších šlechtických podnikatelů v Habsburské monarchii. Ve 20. letech 18. stol. Pak hrabě Filip koupil zlonické panství, které mělo sloužit jako jedno z reprezentativních sídel rodu Kinských. Při scelování své zlonické domény pak hrabě Filip ještě přikoupil panství Budenice, které sloužilo od r. 1758 jako jedno z hlavních sídel knížecí větve rodu Kinských.

Jeden z předních českých vlastenců, který nikdy nezapíral svou lásku k rodné zemi zemřel r. 1749 a byl pochován v rodinné hrobce rodu Kinských, v chrámu sv. Salvátora v Praze.

Mocní bratři Kinští, jmenovitě hrabě František Ferdinand Kinský, kníže Štěpán Vilém Kinský, hrabě Filip Josef Kinský a hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský - pán na Sloupě, vytvořili rodinné pouto, které nikdo nedokázal zpřetrhat. Díky svým schopnostem a své píli se všichni plným právem zapsali zlatým písmem do dějin Českého státu.

[1] Pozn. Částečně upraveno a přejato z Dějiny zemí Koruny české II .Kolektiv autorů, Praha: Paseka, 1992, s. 11.

[2] Pozn. Částečně upraveno a přejato z Dějiny zemí Koruny české II. Kolektiv autorů, Praha: Paseka, 1992, s. 13

[3] Pozn. Částečně upraveno a přejato z Dějiny zemí Koruny české II. Kolektiv autorů, Praha: Paseka, 1992, s. 12 – 13.

[4] Pozn. Dokonale to shrnuje proslulá věta francouzského krále Ludvíka XIV., který prohlásil: „Stát jsem já“. Panovník se tak stal samotným ztělesněním státu, tzn. osobou nedotknutelnou.

[5] Pozn. In GEISS, I. Dějiny světa v souvislostech. Praha: Ivo Železný, 2002, s. 281.

[6] Pozn. Saský kurfiřt Fridrich August I. „Silný“ byl r. 1697 korunován polským králem a vstoupil na trůn pod jménem August II. Došlo tedy k vytvoření nového mocného státního útvaru; sasko – polské unie.

[7] Pozn. Švédsko, jakožto jeden z vítězů Třicetileté války se snažilo udržet za každou cenu své vedoucí postavení na Baltu. To se ovšem nelíbilo Rusku, Dánsku a saskému kurfiřtovi a polskému králi Fridrichu Augustovi II. „Silnému“. Tyto mocnosti, které chtěli sesadit Švédsko z jeho výsostného postavení ovšem nepočítali, jakým tvrdým protivníkem bude švédský král Karel XII. Ten, když prokoukl mocenské ambice svých sousedů vpadl r. 1700 do Dánska, dobyl Kodaň a dánskému králi Bedřichovi IV. nezbylo nic jiného než kapitulovat Navíc ještě téhož roku porazil Karel XII. v bitvě u Narvy ruská vojska, přestože Rusové měli 4 násobný počet mužů. Nejinak dopadla i saská vojska, která byla donucena opustit Livonsko a Kuronsko, ale navíc Karel XII. vypudil saská vojska i z Polska. To mělo za následek oslabení moci polského krále a saského kurfiřta Augusta II., přičemž Karel XII. dosadil r. 1704 na polský trůn svého chráněnce Stanislava Lesczyńského. Na vrcholu své moci se švédský král ocitl r. 1706, když se saský kurfiřt vzdal polské koruny a uzavřel se Švédskem mír, a když se císař Josef I. v obavě před vytvořením aliance mezi Švédskem a Francií (Habsburkové a Bourboni byli ve válce o španělské dědictví) potvrdil náboženskou svobodu slezským protestantům. Zatímco se Karlův zrak upřel ke střední Evropě, car Petr I. vybudoval novou armádu, se kterou vytáhl do pole. R. 1709 se obě vojska střetla v bitvě u Poltavy, kde byl Karel XII. na hlavu poražen. Po fiasku u Poltavy uprchl Karel XII. na dvůr tureckého sultána Ahmeda III., který vytáhl se svým vojskem proti Rusku. Přestože se turecké armádě podařilo zajmout Petra I. na řece Prut, došlo mezi carem a sultánem k dohodě. Karlu XII. nezbylo nic jiného než uprchnout. Sám Karel XII. nalezl smrt r. 1718 při obléhání pevnosti Frederikshad v Norsku. Severní válka skončila r. 1721 Nyštadským mírem a vedla k mocenskému vzestupu Ruska a ke znovunastolení saského kurfiřta Fridricha Augusta II. na polský trůn. Poznámky přejaty z BĚLINA, P. Slavní vojevůdci. Praha: Fragment, 1993 s. 27. a z Kronika lidstva. Kolektiv autorů, odpovědný redaktor Dušan Kubálek, Bratislava: Fortuna Print, 1992, s.

[8] Pozn. Skvělý anglický vojevůdce John Churchill vévoda z Marlborough byl jedním z předků slavného sira Winstona Churchilla, který byl jedním z hlavních strůjců Hitlerovi porážky. John Churchill vévoda z Marlborough proslul svým výrokem, který pronesl před bitvou u Blenheimu (Hochstadtu) a který zní: „Pánové Francouzi střílejte první“. Více in BĚLINA, P. Slavní vojevůdci. Praha: Fragment, 1993 s. 28-29.

[9] Pozn. Evropské monarchie měli neustále na paměti mocné spojenectví španělských a rakouských Habsburků, zejména pak obrovskou moc, jakou ve svých rukách soustředili císaři a králové typu Karla V., Maxmiliána I., Filipa II., Ferdinanda II. a další. Možné spojení Rakouské monarchie a Španělska bylo tudíž bráno jako jedno z největších nebezpečích pro evropské panovnické rody.

[10] Pozn. Zároveň Viktor Amadeus II. vévoda savojský a od r. 1713 také Sicilský král vyměnil Sicílii za Sardínii, kde se stal králem. Více in

[11] Pozn. Rád bych připomněl, že r. 1721 byl prohlášen Jan Nepomucký za svatého a rozšířil tak řady českých zemských patronů.

[12] Pozn. Více in Dějiny zemí Koruny české II. Kolektiv autorů, Praha: Paseka, 1992, s. 18.

[13] Pozn. S novým císařem Františkem I. Štěpánem velkovévodou toskánským, který pocházel z rodu lotrinských vévodů se na císařský trůn dostal rod větev Habsburského rodu, dynastie Habsbursko-lotrinská. Přestože byl František I. uznán císařem, faktickou moc si podržela jeho choť císařovna Marie Terezie, která vládla z titulu české a uherské královny. Více in Dějiny zemí Koruny české II. Kolektiv autorů, Praha: Paseka, 1992, s.18 – 20.

[14] Pozn. In Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004.

[15] In BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s. 48.

[16] Pozn. In Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004.

[17] Pozn. Přejato z Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004.

[18] Pozn. In Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004.

[19] Pozn. In BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s. 48

[20] Pozn. Štěpán Vilém Kinský plynně mluvil několika jazyky. Více in BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s.

[21] In BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s. 52.

[22] Pozn. Pro srovnání více in BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s. 54.

[23] BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s. 54.

[24] Pozn. Celý souboj je vylíčen v BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s.55 – 58.

[25] In BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s.58.

[26] In VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice: Veduta, 2004, s. 109 a s. 298.

[27] In VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice: Veduta, 2004, s.298 a v Encyklopedie knížecích rodů Zemí koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 123.

[28] Pozn. In VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice: Veduta, 2004, s. 109. Zde je nutné připomenout, že o této problematice rovněž zpravuje jeden z předních historiografů rodu Kinských – FOLKMANN, J. E. Die gefürstete Linie des uralten und edlen Geschlechtes Kinsky. Prag 1861.

[29] Pozn .In Encyklopedie knížecích rodů Zemí koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 123. a v VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice: Veduta, 2004, s. 109. Pozn Od 17. stol. začali mnohé šlechtické rody zakládat fideikomistické (svěřenecké) statky, které měli zaručit příslušníkům rodu život v blahobytu. Tento typ statku tedy nesměl být prodán, rozdělen, zadlužen, či darován. Aby nedocházelo k rozprodeji fideikomistických statků ze strany dědiců, byl zřízen fideikomistický soud, který bděl nad dodržováním fideikomistických principů. Dědicem tohoto typu statku se pak většinou stával prvorozený syn, či dobrý hospodář, který žil ve stavovské čistotě. Marnotratní dědici a příslušníci rodu, kteří pojali za manžela (-ku) osobu neurozeného stavu byli z dědictví fideikomistického statku nemilosrdně vyloučeni. Fideikomistická práva platila v monarchii až do jejího zániku. In MAŠEK, P. Modrá krev. Praha: Mladá Fronta, 1992, s.12.

[30] Pozn. In BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s.58.

[31] Pozn. In BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s.58

[32] Pozn. In Encyklopedie knížecích rodů Zemí koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 123.

[33] Pozn. In Encyklopedie knížecích rodů Zemí koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 123.

[34] Pozn. Byl to již čtvrtý příslušník rodu Kinských, který působil na tomto nejvyšším postu Českého Království.

[35] Pozn. In BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s.58

[36] Pozn. Encyklopedie knížecích rodů Zemí koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 123. a v MAŠEK, P. Modrá krev. Praha: Mladá Fronta, 1992, s. 98.

[37] Pozn. In MAŠEK, P. Modrá krev. Praha: Mladá Fronta, 1992, s. 98.

[38] In BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997, s.58

Seznam použité literatury.

BĚLINA, P.  Slavní vojevůdci. Praha: Fragment, 1993.

BROŽ, I. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997.

GEISS, I. Dějiny světa v souvislostech. Praha: Ivo Železný, 2002.

KOLEKTIV AUTORŮ. Dějiny Zemí koruny české, II. Díl. Praha: Paseka, 1992.

KOLEKTIV AUTORŮ. Kronika lidstva. Odpovědný redaktor Dušan Kubálek, Bratislava: Fortuna Print, 1992.

MAŠEK, P. Modrá krev. Praha: Mladá Fronta, 1992.

VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice: Němec – Veduta, 2004.

ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F. Encyklopedie knížecích rodů Zemí koruny české. Praha: Aleš Skřivan, 2001.

Internetový pramen.

Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004.

Pobělohorské dějiny rodu Kinských a synové Jana Oktaviána hraběte Kinského z Vchynic a Tetova.

1. Hrabě Jan Oktavián Kinský ze Vchynic a Tetova

Hrabě Jan Oktavián Kinský [1] se narodil r. 1612. Jeho život byl méně dobrodružnější než život jeho otce a stejně tak i byla jeho povaha mnohem mírnější. Tento člen rodu Kinských proslul zejména jako znamenitý hospodář, a protože jeho manželství bylo neobyčejně plodné, stal se Jan Oktavián Kinský praotcem všech pozdějších Kinských žijících v Českém království. Jeho zásluhou došlo k dalšímu vzestupu tohoto slavného českého rodu.

Stejně jako mnozí příslušníci tohoto rodu, i hrabě Jan Oktavián Kinský měl silný cit pro umění politické, a tak není divu, že působil u císařského dvora, kde zastával úřad komořího císaře Ferdinanda III. a císařského tajného rady. [2] Rovněž získal úřad nejvyššího dědičného hofmistra Království českého. [3]

Po smrti svého otce Václava r. 1626 převzal Jan Oktavián Kinský Chlumecké panství a navíc tentýž rok koupil Jan Oktavián Kinský panství Kácov, které odkoupil od Jana Werdeho z Werdenberku. [4] Ovšem Jan Oktavián se z Kácovského panství moc dlouho neradoval, neboť již následující rok, tedy r. 1627, zde vypuklo povstání poddaných. Jelikož povstalci vyplenili panství a tvrz, prodal Jan Oktavián Kinský r. 1628 celé panství Janovi de Wittemu z Lilienthalu.

Mnohem více se Janu Oktaviánovi dařilo při správě Chlumeckého panství, přestože ani tomuto panství se nevyhnuly útrapy Třicetileté války. Rok 1634. znamenal pro Chlumec řadu útrap, již sebou přinesl vpád saské armády, která vypálila a vyplenila jak celé město, tak i hrad. [5] Rovněž byl následující rok v Chebu spolu s Valdštejnem zavražděn hrabě Vilém Kinský, a tak získal Jan Oktavián Kinský, jakožto jeho synovec, panství Česká Kamenice, které císař zkonfiskoval Vilému Kinskému pro jeho aktivní účast na tzv. Valdštejnském spiknutí.

Aby všem útrapám nebyl konec, se r. 1639 znovu přehnala přes chlumecké panství válečná mašinérie. Útrapy ovšem tentokrát sebou nepřineslo saské vojsko, ale švédská armáda pod vedením generála Banéra, která v jmenovaném roce vpadla do Čech. Švédská armáda obsadila r. 1639 chlumecký zámek a zanechala zde vojenskou posádku, která si zvolila chlumecký zámek za svoji základnu. Přestože byla švédská posádka již následující rok z Chlumce vypuzena vojskem nám známého císařského maršála Piccolominiho, nebylo válečnému běsnění zdaleka konec.

Třicetiletá válka se znovu naplno rozhořela r. 1643 a válečné operace spojené s řáděním soldatesky neušetřily ani české království. Švédská armáda pod vedením generála Torsstensona vpadla do Čech a bylo jen otázkou času, kdy švédové dorazí k Chlumci. To se stalo již týž rok a švédové Chlumec opět vyplenili a vypálili. Naštěstí to byl poslední vpád na toto panství a kapitola třicetileté války, která patřila k nejtěžším dějinám tohoto panství, se uzavřela společně s ukončením této strašlivé války, kterou mnozí historikové považují za jeden z nejtěžších konfliktů, které se odehrály v evropském prostoru. [6]

Ihned po ukončení této strašné války začal Jan Oktavián Kinský se znovubudováním města, panství a válkou zničeného hospodářství. Jeho velkým přínosem pro město Chlumec bylo zapsání města do Zemských desek, zhotovení kopií zničených městských privilegií a navíc poskytnutí dalších výhod městu, které zlepšily celkové jeho postavení a přispěly velkou měrou k prosperitě a rozvoji tohoto panství. [7]

Tomuto obratnému hospodáři se dostalo na sklonku jeho života ještě jedné významné pocty, která zvýšila společenskou prestiž tohoto starobylého a slavného rodu. Bylo to r. 1676, kdy byl hrabě Jan Oktavián Kinský povýšen do říšského hraběcího stavu. Tak získal rod Kinských do dědičné držby tzv. větší palatinát a členové tohoto rodu se tak zařadily mezi české palatiny, do jejichž řad byly mnohé slavné rody – např. rod Schwarzenberg a další.. [8]

Jak jsem podotkl v úvodu, Jan Oktavián Kinský se stal praotcem všech pozdějších Kinských. Rád bych věnoval pár řádek dvěma jeho synům, a to hraběti Františkovi Oldřichovi Kinskému a Václavu Norbertovi Kinskému.

2. Hrabě František Oldřich Kinský z Vchynic a Tetova ( ٭ 1634 - †1699)

Dříve, než přejdeme k osudům tohoto příslušníka rodu Kinských, rád bych seznámil laskavého čtenáře s politickou situací, která panovala v zemích Koruny české po ukončení Třicetileté války.

Třicetiletá válka sice znamenala pro Habsburský dům oslabení pozic v Evropě a vedla k poklesu jejich prestiže, ale na druhou stranu došlo k utužení habsburského mocenského vlivu v jejich středoevropském soustátí. Po smrti císaře Ferdinanda III. r. 1657 nastoupil na trůn jeho syn Leopold. Někteří historici nazývají císaře Leopolda I. panovníkem, který „nebyl stvořen k vládnutí“. Obrázek, ať si udělá každý sám, avšak jedno je jisté, a to, že s Leopoldem se nepočítalo jako s možným následníkem trůnu, neboť jím se měl stát Leopoldův bratr Ferdinand. Sám Leopold se chtěl stát duchovním a vybudovat si svou kariéru v církvi. Ovšem poté, co r. 1654 Ferdinand skonal, nezbylo Leopoldovi nic jiného, než převzít otěže vlády. Co se týká profilu císaře Leopolda I., byl to člověk zbožný, vzdělaný, milující umění a hudbu, ale zároveň proslul jako člověk prchlivý a nesnášenlivý. [9]

Za vlády Leopolda I. (1657 – 1705) došlo k přetvoření habsburské monarchie v absolutistický stát. Tento proces pak našel plnou oporu ve státním byrokratickém aparátu.

Co se týká Leopoldovy zahraniční politiky, císař se musel potýkat se dvěma velmi silnými soupeři. Na západě jím byla Francie a z východu neustále hrozila mocná turecká říše. Ostatně válka s Osmanskou říší a soupeření s říší „Krále Slunce“ byly jednou z hlavních charakteristik Leopoldovi vlády. [10] K tomu se musel tento panovník potýkat i s mnohými nesnázemi uvnitř Říše samotné. Již na počátku jeho vlády, tedy 14.8.1658 byl založen kurfiřtem mohučským, kolínským a trevírským Rýnský spolek, jehož cílem bylo oslabit postavení císaře uvnitř Svaté říše římské. Zanedlouho získal tento spolek plnou podporu falckého kurfiřta, švédského krále Karla X. Gustava, který k tomuto účelu použil svého říšského titulu vévody brémsko-verdenského. Rovněž spolek podporovali vévodové bavorský, julišský, brunšvicko-luneberský, hrabě hessenský a další významní šlechticové. Když na popud kardinála Mazarina vstoupila do spolku Francie, stala se z tohoto spolku mezinárodní protihabsburská koalice, která sice nakonec nebyla plnohodnotným protivníkem císařem, ale přeci jen byla protivníkem, kterého vídeňský dvůr musel brát v potaz.

Jak jsem podotkl v předchozím odstavci, války naplňovaly značnou část Leopoldovy vlády a je všeobecně známé, že k vedení války potřebujeme značné finanční prostředky. Nejinak tomu bylo i za panování tohoto habsburského monarchy. Následně byly dědičné země Habsburského soustátí spolu se zeměmi Koruny české zatíženy válečnými výdaji. Na českých zemích pak leželo především financování válek s Turky. Není proto divu, že byla otázka daní a jejich zvyšování hlavním tématem na zasedání zemských sněmů. Přestože, docházelo ke sporům mezi zemskými sněmy a císařem, česká šlechta téměř vždy byla nucena ustoupit drtivému tlaku vídeňského dvora a ke zvýšení daňové zátěže téměř vždy dala svůj souhlas.

Tím ovšem nechci říct, že jednoznačným viníkem byla česká šlechta a ani nechci svalovat vinu na tzv. pobělohorskou šlechtu. Čeští aristokraté stále ještě měli v živé paměti události následující po porážce na Bílé hoře, nezapomněli ani na perzekuci rodů, které se zúčastnily tzv. Valdštejnova spiknutí, navíc mnohé slavné české rody vymřely či byly v emigraci. Rovněž šlechta, která přišla z Říše, na území Čech a Moravy měla stále silné vazby ke své staré vlasti. Říšská šlechta, která přišla na naše území musela nejdřív sžít s naším prostředím a až další generace si vybudovaly vřelý vztah ke své nové vlasti a teprve posléze se členové této aristokracie mohly stát patrioty. [11]

Tedy, hospodářská situace panující v našich zemích byla žalostná. Tudíž je logické, že zvyšování berní spojené s financováním různých válečných taženích mělo za následek zvyšování roboty u podaných a jejich „připoutávání k půdě“, což zákonitě vedlo k povstáním. Ovšem bylo by absolutně scestné hovořit o „vykořisťování“ poddaných. Vždyť pokud by chtěl pán všechny své podané umořit k smrti robotou, tak by nebyl nikdo, kdo by obdělával jeho polnosti, či pracoval na jeho velkostatku. Naopak, pokud panovala zášť mezi podaným a jeho pánem, tento negativní vztah se musel zákonitě odrazit na prosperitě jeho panství. Bylo tedy v zájmu vrchnosti mít relativně dobré vztahy se svými podanými. Vždyť poddaný, jako každý člověk, který není patřičně odměněn, či když s ním není nakládáno dobře odbývá svou práci a snaží se co nejvíc „ulít“. Tím ovšem nechci vytvořit obraz života na vesnici jako nějakou procházku růžový sadem, neboť podaní se bez svolení svého pána nesměli ženit, stěhovat, ani jít studovat. Chci jen poukázat na fakt, že většina společnosti se kloní buď k prvnímu, či druhému extrému, což je silně zavádějící. Jinými slovy postavení podaných se lišilo od panství k panství a pokud byl pán soudný a jednalo se mu o vlastní prospěch, tak se snažil vytvořit relativně dobrý vztah mezi sebou a svými podanými. Tam, kde neexistovala tato jakási „rovnováha“ docházelo ke vzpourám podaných, kteří se zákonitě bránili zvyšování roboty a omezování jejich svobody.

Když pak srovnáme povstání poddaných během Třicetileté války s povstáními v této době, dojdeme k závěru, že během třicetileté války byla hlavním podnětem k rebeliím otázka náboženství. Oproti tomu v 2. pol. 17. stol a v průběhu 18. stol., byla hlavní roznětkou hospodářská situace a z ní vyplívající špatné životní podmínky. [12] Rokem, který spustil živelné selské bouře bychom mohli zvolit r. 1680. Již r. 1679 přesídlil totiž císař z Vídně do Prahy, neboť se obával moru, který vypukl v Rakousích. V reakci na blízkost císaře, začaly docházet do Prahy četné písemné formy protestu proti neustále se zvyšující robotě. Císař ovšem v březnu tohoto roku pouze potvrdil práva šlechty na úkor podaných, což mělo za následek masové bouře sedláků a dokonce i podaných měst. Přestože byly tyto vzpoury násilně potlačeny, císař Leopold I. vydal v červnu téhož roku robotní patent, který sice zvýšil robotu při sklizních, ale zároveň určil maximum roboty na panském, a to na tři dny. Zároveň požádal panstvo, aby se ke svým poddaným chovali s křesťanskou láskou. [13] Tolik ve stručnosti k hlavním problémům této doby.

Nyní však opusťme císaře Leopolda I. a upřeme pozorně náš zrak k osudům hraběte Františka Oldřich Kinského ze Vchynic a Tetova.

Tomuto synovi hraběte Jana Oktaviána Kinského, stejně jako mnoha příslušníkům tohoto rodu, bylo dáno do vínku velké nadání pro umění diplomacie. Tento příslušník rodu Kinských byl stejně jako mnoho jeho členů člověkem vzdělaným a velmi jazykově nadaným, neboť mluvil všemi hlavními evropskými jazyky. Jeho politický vzestup je o to obdivuhodnější, neboť jeho povaha a vlastnosti spíše komplikovaly získání přízně u dvora. Dobová svědectví zachycují Františka Oldřicha Kinského jako člověka sice energického a houževnatého, ale na druhou stranu jako osobu uzavřenou, nepřístupnou, přísnou a zamračenou. Sám Kinský pak spíše spoléhal na sílu a neprůstřelnost svých argumentů, než na vlastní oblibu. Krátce řečeno, za Františka Oldřicha Kinského vypovídaly jeho schopnosti a činy, než oblíbenost u dvora a s ní spojený vzestup. Za zmínku stojí i fakt, že hrabě František Oldřich Kinský byl prvním příslušníkem rodu, který získal Řád Zlatého rouna (1688). [14]

Záhy se mladý František Oldřich Kinský objevil i císařského dvora ve Vídni, kde si jeho kvalit všimli členové císařského dvora. Františkovy kvality pak byly garantem takřka raketového startu tohoto českého šlechtice. O jeho strmém vzestupu svědčí i jeho účast r. 1658 v doprovodu císaře Leopolda I. na jeho korunovační cestě do Frankfurtu. Následně pak r. 1663 se hrabě František Oldřich Kinský stal místokancléřem v české kanceláři, poté co se uvolnilo místo jeho nástupce hraběte Františka Pottinga, který nastoupil jako císařův vyslanec na dvoře španělských Habsburků. [15]

Své první vážné diplomatické zkušenosti nabyl František Oldřich Kinský již r. 1663 a r. 1664, neboť se zúčastnil dvou diplomatických misí v Polsku. Během první mise se bohužel marně snažil získat polskou pomoc ve válce proti Osmanské říši a při té druhé (1668) posílil okruh šlechticů kolem maršála Lubomirského, kteří se snažili zabránit královně Ludovice Marii uvést na polský trůn (který osiřel po smrti krále Jana Kazimira) francouzského vévodu ďEngnien, který byl podporován francouzským králem Ludvíkem XIV. Dalším jeho diplomatickým činem pak byla jeho účast spolu s Janem Goessem a Theodorem Althetem J. Stratmannem na mírových jednáních v Nimwegách [16] , kde měla tato delegace uzavřít mír s „Králem Slunce“.

Vrchol jeho kariéry pak nastal v 90- letech 17. stol., kdy byl František Oldřich Kinský jmenován prvním ministrem a tudíž se stal vůdčí osobností politiky císaře Leopolda I. [17] Tak hrabě František Oldřich Kinský navázal na slavnou tradici českých šlechticů, kteří udávali tón Habsburské politice. O jeho výjimečných schopnostech svědčí i problémy, se kterými se jako jeden z tvůrců císařské politiky musel potýkat. Jak jsem již dříve podotkl, byla habsburská říše bezprostředně ohrožována dvěma nebezpečnými konflikty, které mohli vyčerpat síly monarchie a zničit ji. Tím první byl konflikt císaře Leopolda I. s francouzským králem Ludvíkem XIV. a druhým bezprostředním nebezpečím, které hrozilo zničit Habsburské soustátí byla válka s mocnou Osmanskou říší. [18]

Již od porážky tureckého vojska před branami Vídně, začala Habsburská vojska se znovudobýváním uherského prostoru.

O faktu, že se s těmito dvěma nebezpečími vypořádal hrabě Kinský bravurně svědčí mimo jiné i následující fakta. Na západě dokázal František Oldřich Kinský to, co do té doby nedokázala císařská armáda, tj. oslabil ofenzivní politiku Ludvíka XIV., tím že r. 1697 uzavřel jménem Habsburské monarchie separátní mír s francouzským králem v Rijswicku. [19] Tento čin pak umožnil Leopoldovi k dalšímu postupu proti Turecku, neboť se alespoň na chvíli mohl odpoutat od tohoto nebezpečného protivníka.

Na východní frontě Habsburké říše se hraběti Kinskému dařilo stejně výtečně, ne-li lépe. Vždyť to byl právě hrabě František Oldřich Kinský, který měl lví podíl na uzavření míru v Karlovicích z ledna r. 1699 [20] , díky kterému získal císař znovu pod svou kontrolu větší část Uher, jež donedávna měl v držení turecký sultán. [21]

Vraťme se zpět k politické koncepci, hraběte Františka Oldřicha Kinského, který navázal na slavnou tradici českých diplomatů z řad naší aristokracie, zejména pak na období, kdy v čele vídeňské politiky stál Václav Eusebius z Lobkovic. [22] Hrabě František Oldřich Kinský se především orientoval na hospodářskou základnu Habsburské monarchie, tj. k Zemím koruny české a snažil se obnovit svrchovanost císaře v Uhrách, aby ulevil neúnosnému finančnímu zatížení českých zemí, na jejichž bedrech leželo z velké části financování válek s Tureckem. Tedy jeho politika se především orientovala na uherský prostor, který byl pod nadvládou Turků. Na otázku, proč se hrabě Kinský v prvé řadě zajímal o Balkán můžeme jako jednu z možných odpovědí citovat Ivana Brože: „ ...Byl rovněž znám jako zastánce věci slovanských národů. Například doporučoval osvobodit balkánské Slovany.“ [23]

Prvním úspěšným krokem k ovládnutí Uher, se stal sněm v Prešpurku, kdy bylo odstraněno právo uherské šlechty vzepřít se císaři a byly uznány dědičné nároky Habsburské dynastie na uherský trůn. Ovšem vrcholem jeho snažení se pak stal mír v Karlovicích, kdy se pod císařskou moc navrátila velká část Uher. Tento mír pak vrátil Habsburské soustátí na mocenské výsluní a habsburská říše se mohla znovu zařadit mezi evropské velmoce. Co se týká koncepce jeho politiky na západě, kde byla císařská moc konfrontována s mocí ambiciózního francouzského krále Ludvíka XIV., můžeme nazvat jeho politiku politikou defenzivní. Nebylo to však z důvodu jeho „zbabělosti“, ale z vědomí, že Habsburské soustátí nemůže vydržet válku na dvou frontách, aniž by mu nehrozil bezprostřední zánik.

Oproti tomu jeho politický oponent u vídeňského dvora, tedy Theodor Jindřich Althet, hrabě Stratmann se především orientoval na západní poměry a jeho cílem bylo co největší oslabení Francie.

O tom, že můžeme hraběte Františka Oldřicha Kinského směle nazvat vlastenecky smýšlejícím šlechticem svědčí i mnoho dalších faktů. Hrabě Kinský byl žákem a ochráncem učeného vlasteneckého jezuity Bohuslava Balbína, kterého bezmezně obdivoval. [24] Připomeňme si, že Bohuslav Balbín byl humanista, který hlásal, že tolerance nakonec zvítězí nad protireformací. Jeho postoje byly tvrdě namířené proti centralizačním snahám Vídně a proti pobělohorské, habsburskému dvoru loajální šlechtě, která přišla na území Čech a Moravy za účelem osobního obohacení. Navíc, jeho díla byla tvrdě pronásledována cenzurou a on sám byl považován za nebezpečného ideologického protivníka Habsburské moci a s ní spojené protireformace. Nebýt podpory hraběte Františka Oldřicha Kinského, asi by Balbín nemohl nikdy vydat své knihy, jako např. svá Miscellenea Historica Regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého). K tomu František Oldřich Kinský dokonce schoval u sebe druhou část Balbínova spisu Epitome Historica Rerum Bohemicarum Seu Historia Boleslaviensis (Výtah z dějin Českých, aneb Historie Boleslavská), neboť existovalo reálné nebezpečí, že by toto vlastenecky psané dílo zabavila tvrdá cenzura. Jeho ochrana a otevřená podpora Balbína je o to více obdivuhodnější, neboť je jasným důkazem, že se hrabě Kinský nebál otevřeně dát najevo své vlastenecké cítění za probíhající protireformace a rostoucím centralizačním snahám vídeňského dvora.

O národním uvědomění tohoto šlechtice svědčí i jeho velký podíl na tom, že byl císařovi přízně zbaven prezident dvorské komory, hrabě Sinzendorf, za jehož působení byly země Koruny české ekonomicky vysávány. Mimo jiné, se hrabě Kinský podílel na berní reformě, která v rámci možností snížila daňovou zátěž českého obyvatelstva a spravedlivěji rozprostřela daně, které začaly brát v potaz různou sociální skladbu obyvatelstva a odlišnou prosperitu krajů. [25]

O tom, že tento šlechtic byl hrdým zastáncem českého jazyka a o tom, že nezapíral svůj český původ, svědčí i následující epizoda z jeho života, tak jak ji zachytil hrabě Kinský ve svém deníku. Do sporu kvůli svému původu se však nyní nedostal se svými politickými oponenty, ale svou vlastní manželkou, hraběnkou z Ursenbecku. Takto tento spor zachytil Zdeněk Kalista: „ Dostal jsem se – vypráví tu Kinský – do ostrého sporu se svou ženou, protože se vysmívala mé češtině a odvážila se mne srovnávat s bláznem (šaškem) Hanslem; dal jsem jí, abych tuto její drzost ztrestal, několik šťouchanců“. [26]

Tento český šlechtic, který po několik let držel kormidlo Leopoldovy politiky zemřel r. 1699, krátce před tím, než vypukla válka o španělské dědictví. Jelikož František Olřich Kinský zemřel bezdětný, chlumecké panství zdědil jeho mladší bratr, hrabě Václav Norbert Kinský, který se rovněž slavně zapsal do dějin našeho národa.

3. Hrabě Václav Norbert Oktavián Kinský ( ٭ 1642- †1719)

I mladší bratr Františka Oldřicha Kinského byl velmi schopný muž a tak není divu, že si jeho schopností všimli i u vídeňského dvora. Záhy, tedy r. 1688, byl Václav Norbert Oktavián Kinský ustanoven předsedou apelačního soudu a posléze, tedy r. 1690 byl dosazen na místo nejvyššího sudího Království českého. Ovšem ani toto prestižní místo neznamenalo konec Václavovy kariéry. Již r. 1696 byl jmenován nejvyšším zemským komorníkem, ovšem vrchol jeho kariéry nastal r. 1705, když ho císař jmenoval nejvyšším kancléřem Království českého (v této funkci pak hrabě Václav Norbert působil až do r. 1711), a tak se Václav Norbert Oktavián Kinský stal, stejně jako jeho bratr František Oldřich Kinský, císařským místodržícím v Čechách. [27] Za své zásluhy pak hrabě Václav Norbert Oktavián Kinský obdržel r. 1711 od císaře Josefa I. Řád Zlatého rouna. [28]

Mimo svých politických schopností proslul hrabě Václav Norbert Oktavián Kinský jako skvělý hospodář a stavitel. [29] Zde jakoby navázal na svého otce Jana Oktaviána Kinského, který byl neméně významným šlechtickým podnikatelem. Tento příslušník rodu Kinských se pak snažil co nejvíce povznést své panství a rozšiřovat doménu rodu Kinských díky kupováním statků.

Stejně jako jeho otec, i Václav Norbert se snažil o co největší zvelebení Chlumeckého panství a o rozvoj českokamenické domény. Sám pak nechal postavit kamenný most přes řeku Cidlinu, který sloužil až do r. 1855, ve kterém byl rekonstruován. [30] K tomu Václav Norbert Oktavián Kinský pověřil architekta Františka Maxmiliána Kaňku, aby postavil klášter (nyní tzv. Loretu), který chtěl hrabě Kinský věnovat řádu piaristů. Výstavbou kláštera se hrabě Kinský snažil zvýšit prestiž chlumeckého panství a upevnit postavení katolické církve na svém panství. Zároveň pak chtěl hrabě Kinský postavit při klášteře školu a tím rozšířit školní výuku, neboť posláním piaristů byla bezplatná výchova dětí. Ovšem stavbu na piaristickém klášteře zbrzdila Norbertova smrt. Navíc jeho syn odvolal architekta Kaňku z práce na klášteře a zadal mu nový úkol, tedy postavit zámek (tj. Karlova Koruna), který je v současné době dominantou města Chlumce,. Jelikož výstavba zámku notně vyčerpala pokladnici Kinských, byla místo plánovaného kláštera vybudována Loreta, která byla dokončena r. 1740. Tudíž místo kláštera vzniklo poutní místo, při kterém pak Kinští vydržovali řeholníka, jehož pracovní náplní bylo modlit se za duše zemřelých představitelů jejich rodu.

Dalším Norbertovým stavebním počinem bylo vybudování tzv. Majorátu, tj. panského domu, který, je ojedinělou ukázkou barokního městského domu.

Ovšem Kinského panství netvořil pouze Chlumec a Česká Kamenice, ale Václav Norbert Oktavián Kinský rovněž zdědil Rychmburk a Rosice a navíc rozšiřoval své panství četnými koupěmi statků. Tak např. koupil r. 1709 od rodu Trauttmansdorfů panství Choceň. Choceňské panství, které bylo zle tisknuto rodem Trauttmansdorfů záhy ekonomicky rozkvetlo, neboť Václav Norbert Oktavián Kinský udělil Chocni právo trhu „výročního“ a „týdenního“. [31] Dále pak hrabě Kinský koupil další statky, které rozšířily doménu Kinských. Václav Norbert Oktavián Kinský tak svým obratným hospodaření přispěl k dalšímu ekonomickému rozmachu tohoto předního českého rodu.

Rodinný život Václava Norberta byl též rozmanitý. Jeho první manželka, byla vdova po hraběti Lamboyovy (za svobodna rozená Martinicová), která Václavovi povila čtyři syny, jmenovitě Václava, Antonína, Františka a Štěpána. Jeho druhá manželka byla Marianna von Nesselrode, která porodila syny dva a to Filipa a Josefa. V další části našeho putování s rodinou Kinských se pak zevrubněji podíváme na osudy jeho synů.

[1] Jan Oktavián Kinský byl synem Vilémova bratra (nám známého) Václava Kinského, s jehož osudy jste byli seznámeni prostřednictvým předcházejících článků.

[2] In Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 121.

[3] In Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 121.

[4] In Kácov. staženo z www.dejiny.pamatky.com dne 29.6.2004.

[5] In Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004.

[6] In Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004. Pozn. Vrcholem tažení generála Torstenssona se stala nejkrvavější bitva celé Třicetileté války, bitva u Jankova, ve které švédové porazili císařské oddíly. Poslední švédské tažení na území Čech proběhlo r. 1648, kdy švédská armáda pod vedením generálů Konigsmarka a Wrangela dobyla Malou Stranu, Hradčany a vyplenila Pražský hrad. Pro zajímavost pokládám za nutné zmínit, že na počest pražského vítězství nad švédy byl na Staroměstském náměstí postaven Mariánský sloup, který byl omylem stržen r. 1918 jako symbol Habsburské monarchie. Třicetiletá válka definitivně skončila 24.10.1648 mírem, který byl podepsán ve vestfálských městech Munsteru a Osnabrucku.Více in Dějiny zemí Koruny české I. Kolektiv autorů, redaktor prvního svazku Petr Čornej. Praha: Paseka, 1992, s.

[7] In Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004 a v

[8] In SEDLÁČEK, A. a KOLÁŘ, M. Českomoravská heraldika I.Praha: Argo, 1996,

[9] In Dějiny zemí Koruny české I. Kolektiv autorů, redaktor prvního svazku Petr Čornej. Praha: Paseka, 1992, s. 260.

[10] Pozn. Turecké války často využívala ve svůj prospěch uherská šlechta, která dokonce několikrát otevřeně vystoupila proti císaři. Připomeňme si např. povstání palatina Františka Wesselényiho, či sedmihradských knížat Jiřího II. Rákocziho, či Imre Thokolyho. Posledně jmenovaný se dokonce připojil se svým vojskem k turecké armádě vedené velkovezírem Karou Mustafou, která r. 1683 obléhala Vídeň. Jako zázrakem Vídeň nepodlehla téměř 200 000 turecké armádě. Jen díky spojeným silám císaře, říšských knížat vedených Karlem Lotrinským, bádenského markraběte Ludvíka a polsko – litevské armádě vedené polským králem Janem III. Sobieskym Vídeň nekapitulovala. 12. září 1683 pak spojenecké oddíly zaútočily na týl turecké armády a rozdrtily ji. Bitva u Kahlenberga pak znamenal počátek postupného vytlačování Turků z Uher. Na tomto vítězství měl vedle Leopolda I. a Jana III. Sobieského ještě lví podíl papež Inocenc XI., který fungoval jako jeden z tmelících prvků celé protiturecké koalice. Toto slavné vítězství pak slavili jak katolíci, tak i protestanté, Více in Kronika lidstva. Kolektiv autorů, odpovědný redaktor Dušan Kubálek, Bratislava: Fortuna Print, 1992, s. 528 – 529.

R. 1684 pak na popud papeže Inocence XI. vznikla Svatá liga proti Turecku, kterou vedle Svaté říše římské tvořilo Polsko, Benátky a od r. 1686 ještě Rusko.

Zároveň Habsburská monarchie byla nucena bojovat na západě s Francií vedenou ambiciozním Ludvíkem XIV. „Králem Slunce“, který pořádal výpady na území říše. Císař Leopold I. se pak vstupoval do koalic, které měli za cíl omezit moc Ludvíka XIV. Tak např.se Leopold I. spojil se Švédskem, Španělskem, Bavorskem a s bavorskými a franskými říšskými městy. Tak vznikla Augšpurská liga, která měla zamezit územní expanzi Francie.

[11] Pozn. Samozřejmě se to nedá vztáhnout na říšskou šlechtu jako na celek, ale vztah k nové otčině se lišil rod od rodu.

[12] Pozn. Výjimkou bylo povstání na Chodsku z let 1692 – 1695, které nevzniklo jako důsledek hospodářské krize, ale díky snahám vrchnosti (pánů Lammingenů z Albenreuthu) omezovat chodská privilegia a jejich zvláštní samosprávu.

[13] Více in Dějiny zemí Koruny české I. Kolektiv autorů, redaktor prvního svazku Petr Čornej. Praha: Paseka, 1992, s. 279 - 281.

[14] VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice: Veduta, 2004, s. 299. Pozn. Za své zásluhy získal hrabě František Oldřich Kinský r. 1687 uherský indigenát – in Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 122.

[15] Pozn. Rok 1663 je zajímavý z několika hledisek. Tento rok svolal císař Leopold I. sněm do Řezna, neboť potřeboval získat pomoc v boji proti turecké expanzi na Balkáně. Navíc si císař od sněmu sliboval, že omezí moc kurfiřtů při volbě císaře. Tento sněm pak nepřetržitě zasedal až do r. 1802. Navíc tento rok znovu vypukla plnou silou válka s Tureckem na Balkáně a Turkům se podařilo dobýt pevnost Nové Zámky. Přestože císař Leopold I. získal pomoc i od rýnského spolku a francouzského krále Ludvíka XIV., byl donucen uzavřít s Osmanskou říší mír ve Vasváru (10. 8. 1664), kde uznal tureckou nadvládu v Sedmihradsku. Více in Kronika lidstva. Kolektiv autorů, odpovědný redaktor Dušan Kubálek, Bratislava: Fortuna Print, 1992, s. 505-506.

[16] Pozn. Tímto mírem skončila tzv. francouzsko – nizozemská válka (1672 – 1678). Tato válka měla z pohledu Ludvíka XIV. přinést Francii územní zisk v podobě Španělského Nizozemí. Francie, která byla podporována Anglií a Švédskem ovšem záhy musela čelit odhodlání holanďanů vedených princem Vilémem III. a široké koalici, kde hlavní slovo měl císař Leopold I. a Španělsko. Přestože tato válka nedopadla přesně podle představ Ludvíka XIV., získal tento panovník natrvalo Franche-Comté a dále získal od Leopolda I. Freiburg a Kehl. Tento, pro Habsburky „nevýhodný“ mír, byl uzavřen především z obavy z mocného francouzského vojska a silného hospodářského zázemí Francie. Hrabě František Oldřich Kinský pak jakožto zástupce podepsal smlouvu, která zajistila status quo mezi Leopoldem I. a švédským králem Karlem X. Gustavem. Navíc si Říše nemohla dovolit vést válku na dvou frontách, neboť se musela v Uhrách potýkat s všudypřítomným tureckým nebezpečím, které mohlo Habsburské soustátí natrvalo rozvráti. V reakci na tento „úspech“ začal pak Ludvík XIV. naplno praktikovat tzv. politiku reunií (znovupřipojení). Tak získal „Král Slunce“ např. Alsasko, či Štrasburk.

[17] Hrabě František Oldřich Kinský působil v letech 1683 až 1699 jako nejvyšší kancléř Království českého. In VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice: Veduta, 2004, s. 298.

[18] Pozn. Již od porážky tureckého vojska před branami Vídně, začala Habsburská vojska se znovudobýváním uherského prostoru. Prvního většího úspěchu dosáhl vévoda Lotrinský Karel, když r. 1686 dobyl nazpět pevnost Budín, která střežila Dunaj. R. 1687 pak v druhé bitvě u Moháče porazila vojska svaté ligy pod velením lotrinského vévody Karla a bavorského kurfiřta Maxe II. Emanuela tureckou armádu. Následující rok pak spojenecká vojska dobyla Bělehrad a definitivně osvobodila Uhry, které uznaly svrchovanost císařské moci. Tentýž rok pak byl syn Leopolda I., Josef I. korunován uherským králem .

[19] Mírem v Rijswicku skončila válka o falcké dědictví, která začala r. 1689. Válka propukla po smrti bezdětného falckého kurfiřta Karla II. (1685) a poté, co Ludvík XIV. vznesl nároky na falckou část Sponheimu jménem své švagrové Alžběty Karoliny Falcké. Nato r. 1689 francouzská vojska vyplenila říšská města v Porýní a dobyla města Worms, Špýr, Mohuč, Koblenc a další. Francouzské nároky daly podnět k vytvoření koalice, která vedle císaře Leopolda I. ještě sdružovala Anglii, Skotsko, Španělsko, Savojsko a Nizozemí. Mírem z Rijswicku byl Ludvík XIV. donucen opustit od své expanzivní politiky na prvém břehu Rýna, ale zůstala mu v držení území na levém rýnském břehu a město Štrasburk. In Kronika lidstva. Kolektiv autorů, odpovědný redaktor Dušan Kubálek, Bratislava: Fortuna Print, 1992, s. 532 a 538.

[20] Tento mír ukončil turecké nebezpečí, které bezprostředně ohrožovalo Evropu. Habsburská moc nyní ovládala Uhry, Sedmihradsko, část Slavonie a Chorvatska. Polsko získalo Podolí, Rusko obdrželo Azov a Benátky získaly Moreu na Peloponésu a další opěrné body v Dalmácii.. Z Habsburské monarchie se znovu stala evropská velmoc první velikosti. Turkům zůstal pouze Temešvár a Banát. Navíc Leopold I. touto válkou téměř vyčerpal finanční rezervy své říše a tak císařská vojska nemohla definitivně skoncovat s tureckou mocí v Bělehradě. Ovšem na druhou stranu se Leopold I. mohl s plnou vervou zapojit do války o španělské dědictví, která měla zanedlouho propuknout.(ta propukla, poté co zemřel bezdětný španělský král Karel II). In Kronika lidstva. Kolektiv autorů, odpovědný redaktor Dušan Kubálek, Bratislava: Fortuna Print, 1992, s. 538 a 539.

[21] Pozn. Nesmíme ovšem zapomenout na postavu prince Evžena Savojského, slavného vítěze nad Turky, který měl lví podíl na tom , že Habsburkové znovu ovládli uherský prostor a Balkán. Tento geniální vojevůdce a vrchní velitel císařských vojsk završil úspěšnou protitureckou ofenzivu, která se opírala o vítězství markraběte Ludvíka Bádenského u Batočiny, Niše (1689), Slankamene (1691) a v dobytí Velkého Varadína. Princ Evžen Savojský pak definitivně porazil turecké voje ve slavné bitvě u Zenty. Tato bitva pak předurčila budoucí diplomatický úspěch hraběte Františka Oldřicha Kinského při uzavření míru s Turky v Karlovicích a defakto nový rozmach Habsburské říše na Balkáně. Turkům zůstal pouze Temešvár a Banát. Navíc Leopold I. touto válkou téměř vyčerpal finanční rezervy své říše a tak císařská vojska nemohla definitivně skoncovat s tureckou mocí v Bělehradě. Ovšem na druhou stranu se Leopold I. mohl s plnou vervou zapojit do války o španělské dědictví, která měla zanedlouho propuknout.

[22] In KALISTA, Z. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. Praha: Garamond, 1999, s. 159.

[23] In BROŽ, I. Dějiny rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997

[24] Hrabě František Oldřich Kinský se osobně zůčastnil pohřbu Bohuslava Balbína, přičemž doprovázel jeho ostatky, než byly uloženy v chrámu sv. Salvátora.

[25] In KALISTA, Z. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. Praha: Garamond, 1999, s. 161

[26] In KALISTA, Z. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. Praha: Garamond, 1999, s. 158.

[27] In Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 122 a v VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice, Veduta, 2004, s.72 -81 a 298 - 299

[28] In Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 122

[29] Pozn. Václav Norbert Oktavián Kinský proslul rovněž jako milovník zahrad a k tomu svým nákladem postavil v Chlumci skleníky, kde pěstoval takové exotické plodiny jakými v té době byli pomeranče, citrony a fíky, které dodával až na pruský dvůr. In Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001, s. 122

[30] In BROŽ, I. Dějiny rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997,

[31] In Choceň, historie. Staženo z www.chocen-mesto.cz/historie.asp dne 18.10. 2004.

Seznam použité literatury

BROŽ IVAN. Velké postavy rodu Kinských. Praha: Petrklíč, 1997.

Dějiny zemí Koruny české I. Kolektiv autorů, redaktor prvního svazku Petr Čornej, Praha: Paseka, 1992.

Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Kolektiv autorů, Praha: Aleš Skřivan, 2001.

KALISTA ZDENĚK. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. Praha: Garamond, 1999.

Kronika lidstva. Kolektiv autorů, odpovědný redaktor Dušan Kubálek, Bratislava: Fortuna Print, 1992.

MAŠEK PETR. Modrá krev. Praha: Mladá Fronta, 1992.

SEDLÁČEK AUGUST, KOLÁŘ MARTIN. Českomoravská heraldika I. Praha: Argo, 1996.

VALENTA, A. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice: Veduta, 2004.

Internetové prameny.

Choceň-historie. Staženo z www.chocen-mesto.cz dne 18.10.2004.

Historie Jetřichovicka (Kinští). Staženo z www.jetrichovicko.euweb.cz

Kácov. Staženo z wwww.pamatky.com/pamatka.php?Pamatka=kacov dne 18.10.2004.

Příchod rodu Vchynských. Staženo z www.chlumec.hyperlink.cz dne 30.8.2004